Radioamatéři

Radioamatéři navazují spojení s ostatními radioamatéry na určených pásmech s různými druhy provozu. Potvrzení o návázání spojení se děje tzv. QSL Lístky / eQSL. Při provozu se řídí tzv. HAM Spirit-em Aktuality na Bulletinu Českého radioklubu.

viz wikipedia 

Kdo (nebo možná co) je to Radioamatér?

Laicky řečeno je to „ten blázen s těma drátkama, vysílačkama a s tím pípáním“. Při bližším pohledu však zájemce zjistí, že pravověrný radioamatér vůbec není podoben dle svého zmíněného pojmenování nějakému „amatérovi“, který „amatérsky“ zkouší něco, čemu vlastně ani nerozumí. Oblastí radioamatérských činností je totiž takové množství, že jen orientovat se v nich a zasvěceně o nich něco říci může opravdu jen ten, kdo věci opravdu dobře rozumí. Detailní pohled na věc pak překvapenému laikovi otevře pohled do nepoznaných a možná i částečně utajovaných zákoutí radioamatérovy duše – laik pak s úžasem zjišťuje, že radioamatér je ve svém oboru v podstatě profesionálem každým coulem, amatéra z něj dělá pouhá skutečnost, že za své hobby nepobírá nijakého honoráře…

Pojem HAM

V raných radioamatérských dobách (zhruba do začátku 30. let 20. století), kdy ještě neexistoval dnes zažitý systém přidělování volacích značek, experimentovali v USA s pokusy na krátkých vlnách společně tři pánové, kteří své společné (dnes bychom asi řekli „klubové“) stanici dali volací znak sestavený z prvních písmen svých křestních jmen – a vyšla jim zkratka HAM. Dnes, po takřka sto letech, je pojem HAM (čtený skutečně jako slovo, čili foneticky „ham“), plnohodnotným synonymem pro slovo radioamatér.

HAM historie

(Následující tři zdařilé odstavce jsou převzaty ze serveru Českého radioklubu (ČRK).

Velký boom zažilo amatérské vysílání po první světové válce, kdy se i v Evropě začal šířit rozhlas. Radioamatéři významně přispěli poznání praktického užití celého spektra radiových vln. Profesionálové vysílali na dlouhých a středních vlnách, krátké vlny byly považovány za bezcenné a o velmi krátkých se nevědělo vůbec nic. Když Marconi poprvé propojil radiem Evropu a Ameriku, potřeboval na dlouhých vlnách mnoho kilowattů výkonu a kilometrové antény. V roce 1923 radioamatéři zjistili, že na krátkých vlnách jim k témuž stačí výkon potřebný pro rozsvícení jediné domácí žárovky a pár desítek metrů drátu jako anténa.

Transatlantické pokusy byly lákadlem také pro prvního známého radioamatéra v Česku (resp. Československu) - Pravoslava Motyčku, OK1AB. Motyčka pracoval v pražské Lucerně, jejíž majitel, Václav Havel, dědeček pozdějšího prezidenta, byl příznivcem moderní techniky a činitelem tehdejšího Československého radioklubu (zaměřeného hlavně na rozvoj rozhlasového vysílání). Pro Motyčkovy experimenty měl pochopení a tak se projekční kabina Lucerny stala dějištěm prvních radioamatérských pokusů. Koncem roku 1924 navázal Motyčka první spojení v Československu. Měl řadu přátel a následovníků, koncem 30. let v Československu bylo několik set radioamatérů.

Časem se radioamatérství ukázalo být nejen zábavou. Pochopil to celý svět, když byl v roce 1928 sovětský radioamatér prvním, kdo zachytil volání vzducholodi ITALIA ztroskotavší na cestě od severního pólu (na palubě byl i známý český vědec Dr.Běhounek). Připravenost amatérů nabídnout rychlé spojení mnohokrát pomohla při živelních pohromách a jiných neštěstích. Ze sedmdesátých let si ještě leckdo pamatuje pohotovost slovenského radioamatéra Joko Straky při zachycení námořního nouzového signálu. V tropických oblastech bývají amatéři poslední záchranou, když vše selže při uragánech a záplavách, ve vyspělých zemích jsou zase často se svou stanicí první u dopravních nehod.

Sponzoři

Mk Uk Logo tp Adecomputer logo